Už se smí. Už se smí! Už se smí pískařit! Co se kvůli Covidu ale nesmí je opouštět region. Leda by k tomu člověk měl třeba nějaké pracovní povolení. A to my máme! My musíme zkontrolovat místní stav krajiny, skal, kempů, hospody, případně poklidit, zaznamenat, nahlásit. Samozřejmě dobrovolně, nikdo nám za naši ochotu nedá ani floka. No, my si to vybereme jinak. My si prosím za tu kontrolu turistické stezky vylezeme na Kobylu.
Nikdy dřív bych nevěřila, že na ten monument můžu někdy vylézt. Nejlehčí sedmičky, co na ni vedou vypadají už krapet vysolené a bůhví, co to je reálně za obtížnost teď.
Je nás pět. Cestu tahá Martin. Cesta z roku 1937, Německá cesta VIIb. začíná traverzem z předskalí. Nemít ho dojištěný z obou stran, jako na houpačce, tak už jsem dole. Traverzy na písku jsou moje nejneoblíbenější věc. Jak je nás víc, dobírání trvá dlouho a jak je vítr, jsme celý zmrzlý. Předemnou mě namotivuje Míša, že to vyleze i holka a tak prostě jdu. Nahoře je perfektní výšvih do sedla Kobyly a to pomocí přítahu za Martinovo nohu, jinak nic, žádný chyt, fakt jako na záda opocenýmu koni.
Ale ten pocit! Když dolezou všichni a vidím ty šťastné tváře. Pozorujeme okolní menší věže, mraky a vesničky v dálce. Zážitek k nezaplacení!
Přes ptačí lejno slaňujeme dolů. Houpeme se Kobyle od tlamy až na zem. Tam čekají naši psi – Frenky s Majkem. Majk se nám večer potom sám přikládá do ohně, asi tam taky vymrznul.
Za zmínku z lezených věží okolo stojí i Hříbě a František.
V noci prší. Špelda se klepe sám pod stříškou starýho hotelu. Ostatní spíme v autě.
Protože je všechno mokrý a vyhlídky i dál deštivý, jdeme se projít na Drábky. Před odchodem je ale ještě nutný pokřtít Reinholda, Vláďovo staré Vito, co je na pískách prvně. Polejeme ho pivem, Vláďa zapěje nějaké ódy a jdeme. Procházíme roklinou kolem jeskyněk a začne sněžit. Že v převisu neprší je jasná věc. Kluci diskutují o nových jeskynních cestách. My holky střídáme vrstvy, přidáváme podvlíkačky, abychom je za chvíli zase mohli sundat. Aprílový počasí na apríla, zajímavé.
V Drábských světničkách úplně vymrzneme. Jaký je to štěstí, když dole nacházíme otevřenou hospodu. S pivem do skla. Bez roušek! Jak se nám jde do bivaku z vesela.
Třetí den chceme ještě lézt, ale písek je mokrý. Proto vyrazíme hrát Plavecký mariáš a další hry na Skály u Velké. Hraje se to u Slap a na rozdíl od pískovce je to po večerním dešti už suché. Svítí slunce, po psech lezou klíšťata a my lezeme po skále. Všichni jsou šťastni.
Domů se nám moc nechce a jsme pěkně unavení. Tak necháme řídit psy a my si zdřímneme vzadu.
