V pátek máme volno, konečně nějaký nepracovní den. Na okno bubnují dešťové kapky a my se pomalu loudáme ven z postele. Předpověď počasí nám ale nehraje do karet. Pršet má všude, celý pátek a celou sobotu. Několikrát měníme plány, jedeme si půjčit lano na vícedélky a pak se rozdělujeme, abychom si rychleji sbalili bágly. Mezitím ještě jednou přehodnotím náš plán a vyrážíme. První zastávka je KFC, kde se před deštěm schovává spousta dalších lidí, ale my už jsme vysmátý, protože víme, že míříme za sluncem.
Přes Třeboň pádíme dál směrem na Vídeň a večer kolem sedmé hodiny už vidíme první vrcholky hor. Projedeme kolem Allandu a parkujeme v malé vesničce Schwarzensee na velkém parkovišti, založeném na dobrovolném parkovném do kasičky. Martin zajišťuje přelití vína ze skla do plastové lahve a já balím spoustu trvanlivého jídla do jednoho z batohů.
V půl deváté, těsně po západu slunce staneme na vrcholku skal Peilstein.
Fouká, až vržou stromy a je vidět do nekonečna rakouských Alp. Pomalu začíná tma houstnout, takže pospícháme hledat místo na spaní. Útočištěm je nám jedna z jeskyní. Jíme, pijeme víno a pokoušíme se vyfotit pár nočních fotek. Celou noc se budím a zdají se mi sny, vítr hučí a možná jsou kolem našeho stanu vlci nebo se na nás valí kamení.
Vstáváme kolem osmé, snídáme hrozný blivajz a poprvé zkoušíme vícedélkové lezení. Ujišťujeme se v teorii a jdeme na to. Vybíráme si na začátek dvě jednoduché cesty, a na vrcholu zíráme s otevřenou pusou jaká je to nádhera. První zdolaná je 35 metrů dlouhá trojka Buchsteinersteig a druhá 5- Ballounsteig. Taky potkáváme skupinku dětí a od té chvíle slyšíme češtinu na každém kroku mezi skálama. V poledne obědváme vepřovku v naší jeskyni, balíme stan a jdeme podél skal dál. Jsou rozděleny na sektory a my hledáme jednu z věží s názvem Simone. Ta je však obsazená, tak jdeme dál a nacházíme krásné místo v závětří, kam svítí slunce (sektor T). Kousek od nás lezou nějací Slováci, vypadají dost profesionálně.
Vybíráme si šestku s názvem Zweifreundeweg s délkou 15 metrů a já se ní už slušně peru a nadávám. Kolem třetí hodiny ze skal odcházíme a vyrážíme směrem k vodopádům Wasserlochklamm.
Cestou se naskýtají za každým rohem úžasné scenérie, vrcholky, skály a malá alpská městečka. Na večer přijíždíme do kempu u řeky Salzy ve Wildalpenu. Auto, stan a dvě osoby stojí něco kolem 20 Eur, takže jsme spokojený, vaříme si, pijeme víno a za šumění vody usínáme.
Ráno v devět už balíme stan, mírně mrholí, ale není zima. Na vodopády si kupujeme vstupenku jako jedni z prvních návštěvníků a tak se nemusíme na můstkách tlačit s turisty. Trasa je nádherná, vede kolem 6ti vodopádů vysokých od 28 do 39 metrů, šlape se pořád do kopce po dřevěných schůdkách a lávkách a končí u chatky na samém vrcholku. Zpátky jde vodopády obejít lesem a u břehu řeky se čvachtat a pozorovat rafťáky.
S Alpami se pak loučíme o kousek dál v lyžařském středisku Hochkar, kde svačíme salám u jezera Bergsee a jsme rádi, že na sebe přes hustou mlhu vůbec vidíme. Je tam neskutečné ticho, sem tam jen zabzučí včela nebo na hladinu vyplave rybka.
Odjíždíme, a jelikož hory už jsou v dálce, tak pro změnu paří slunce a najednou je všude úplně jasno. Vymýšlíme co ještě rychle stihnout za nedělní odpoledne než dojedeme domů. Vracíme se kolem Linze a tak padají návrhy na pokoření Domoradických skal u Krumlova, které jsme chtěli lézt loni, ale kvůli dešti nelezli. Už se na místě spolujezdce nudím a tak se střídáme. Po chvilce Martin vidí odbočku na Mauthausen a rychle ať odbočím, že stihneme vidět koncentrák. Google nám hlásí, že už tam přijedeme po zavíračce, nicméně brána je otevřená a tak vcházíme do té hnusné historie. Asi je dobrý to jednou vidět a zažít to, ale není mi z toho dobře a cokoliv si přečtu na zdech, mrazí mě po zádech. Nechce se mi ani víc rozepisovat, co tam je a co tam není, z fotek to jde poznat a článků je o tom všude dost. Snad co mi utkvělo v paměti a asi jen tak to nikdo nevymaže, byl příběh o klukovi, který přijel do Amstrdamu za prací z Jihovýchodní Asie. V Holandsku ho bohužel sebrali a odvezli do pracovního tábora. A takových blbých náhod se stalo tisíce. Člověk si tady uvědomí, že je vlastně jen malá loutka ve velkým divadle. Třeba místnost jmen v Mauthausenu je tomu důkazem.
