Výstup: Tyrolsko, Praxmar – Zischgeles 3004 m.n.m.
V pátek zdrháme dřív z práce a ve složení já, Martin, Tomáš, Vláďa opouštíme prosluněnou Plzeň, kde už lidi v ulicích pobíhají v tričku. Míříme zpátky za sněhem.
Okolo 22h přijíždíme na parkoviště v Praxmar v Tyrolsku. Je tady jen pár aut a tak na asfaltce pokryté ledem stavíme stany. Při sledování alpské noční oblohy dopíjíme víno a pak uleháme do péřáků.
Dopravní prostředek | auto |
Počet nocí | 2 |
Cena na osobu | 2000 Kč |
Trasa | Mapa trasy – sněžnice na 2 dny – Zischgeles |
Ráno se parkoviště pomalu zaplňuje skialpinisty. Platíme parkovné 8eur na týden. Na plynovém vařiči tvoříme zásoby čaje na cestu a vyrážíme.
Od restaurace nahoru vede zledovatělý stoupák, pak širokým žlabem na přímém slunci postupujeme stále výš. Stoupáme kolmo a križujeme stopy skialpinistů, kterých je tady opravdu požehnaně. Škoda, že opalovací krém zůstal doma – slunce pálí a nikde není stín. Zhruba 300 metrů pod vrcholem Zischgeles odbočujeme ze stopy vpravo k opravdu kolmému žlábku. Přezouváme na mačky. Tomáš volá ze žlabu, ať jdeme jinudy, že to tam šíleně klouže. Sníh je tady už od slunce rozbředlý a potápíme se v něm místy po pás.
Krátce po poledni s Martinem volíme výstup čistě po skále. Jedná se zhruba o patnácti metrovou položenou stěnku. Při nástupu jako po schodech, pak už regulérní lezení. Oporou jsou mi mačky, cepín a Martin (který mi ten cepín přidržuje a taky mi bere od půlky nahoru batoh). Stubaiské Alpy jsou známé břidličnatými masivy hornin, které stojí v rozeklených pásech nad údolími. V tom pásu skal si představuju zpětně dva malé horolezce, co se s těžkým batohem zvedají za tenké desky ruly a stoupají mezi nimi a ledem pokrytou hlínou vzhůru. A tam nahoře nacházíme úlevu, štěstí a famózní výhled na údolí a okolní vrcholky Alp.
Pak najdeme kluky, v rozpoložení, kdy jeden se opaluje a druhý nás všechny začne obskakovat s občerstvením jako maratonce, co doběhli závod. Tedy zde jen s čajem a chlebem se salámem.
Vláďa s Martinem si po menší pauze chtějí vyšlápnout až na nejvyšší vrchol téhle výpravy – Zischgeles. S Tomášem místo toho stavíme stany, odpočíváme a zahajujeme přípravu večeře. Slavnostně pak ve výšce zhruba 2700 m pojídáme studenou bramborovou kaši z pytlíku zalitou teplou vepřovkou.
Spálený obličej mi nedovoluje moc spát, je mi horko a začínají se mi dělat na bradě puchýře. Další den bez opalováku nezvládnu.
Další den nezvládneme nikdo. Ráno přeměňujeme poslední 2 litry sněhu na čaj a dojde nám plyn. Bombička, která vydržela 2 týdny na Madeiře je tady po jednom dni vaření kaput.
Měníme plán a místo pondělního návratu se budeme muset vrátit už dnes.
Stoupáme tedy do sedla a vydáváme se po hřebeni směrem k Oberstkogel.
Po prozkoumání terénu volíme prudký žlab, který lze sejít při okraji na mačkách. Dál už terén není tak příkrý a v širších žlabech pár set metrů bobujeme po zadku do údolí.
Baví nás to, ale už se těšíme dolů do stínu lesa. Zbývajících 5 kilometrů jdeme na sněžnicích v kopci daleko nad běžkařskou dráhou, na kterou se pak nad parkovištěm napojujeme.
Po 1 a půl dni jsme zpět u auta. Podle vzezření ale působíme, jako bychom byli pryč týdny.
Wiener Schnitzel je na jídelním lístku jasná volba. No a při cestě zpět si od silnice vybíráme další cíle našich cest.