Od Mariánských Lázní do Lokte se lesem táhne několik nenápadných cest. Klikatí se kolem minerálních pramenů, vyhlídek, rozhleden a zapadlých vesniček. Vrcholy tady můžeme nazývat trochu ironicky jako “osmistovky” neboť kromě dvou vrcholů (Lesný a Lysina, které mají více než 900m) tady na nic vyššího nevylezete.
Sraz máme v Plzni na hlavním nádraží a jízdenku jednosměrnou do Mariánek. A to nám při pátku bohatě stačí. Připijeme si na zdraví a po cestě nasbíráme další členy výpravy až jsme ve vrcholném složení 7 a 4 psy.
V Mariánkách povečeříme a pak s čelovkami šplháme na Duncanovo vyhlídku. “Vyhlídka” nám umožňuje výhled sice jen na stromy, důležitější ale je, že si okolo ní můžeme ustlat. Večer sem doléhají tóny zpívající fontány, znějí jako Celine Dion ve filmu Titanic a my se přitom v sedmi lidech potápíme jen v jedné plechovce piva.
Ráno se rozhodneme vyrazit necestou lesem k vodní nádrži Mariánské lázně. Kolem ní vede pěšinka k pramenům Smraďoch a Farská kyselka. U Farské kyselky obdivuji skupinu rozsivek – jedinečných řas v jezírku, které jsou na celém světě pouze na třech místech v Západních Čechách. A jedno z nich je právě tady.
O něco záživnější než pozorovat rozsivky je výstup na osmistovku. Vlčí kámen 883 m.n.m. zdoláváme s mírným funěním. Kuba je bílej jak stěna, má od včerejška nějakou podzimní chřipku a nemá ani náladu na vrcholovou fotku. Naopak Marťas je nadšený, že má za sebou tenhle vrchol neboť si myslí, že je to nejhorší výstup na celé trase. Omyl.
Ve vesnici Prameny svačíme u Rudolfovo pramenu a čepujeme si ho na cestu. Mezitím dávám tajně Martinovi echo, kde nás najde při večerní přepadovce. Tohohle čundru se bohužel kvůli bolavému kotníku neúčastní, ale dohodli jsme se doma, že přijede alespoň na jednu noc.
Po svačině se jde dál. Po asfaltce zase mírně do kopce kolem Holého vrchu na Dlouhou stoku. Trasa kolem stoky je překrásná. Šumění vody, barvy přicházejícího podzimu, semtam nějaký můstek a zasloužená rovinka po měkké cestičce. Na stromech se červenají jeřabiny a slunce příjemně hřeje. Následuje louka a zase les, naprostá pohoda.
Vše se zvrtne, když u Zelené hory rozhodnu, že využijeme zkratku mimo cestu. Začínám klesat v žebříčku oblíbenosti u některých členů výpravy. Konkrétně jeden z nich mluví přímo o vraždě. Bohužel ani následná cesta ohradou se stoupáním ke Krásnu nemá nic společného s původní přísahou, že od Vlčího kamene už bude rovina. Naklikám na uklidněnou Marťasovi cíl do mapy, vždyť už má chodidlo plné puchýřů a chytré hodinky mu přestávají počítat patra, jak dělá krátké kroky. Ani to se mi ale nepovedlo, neboť zjištění, že hospoda v Horním Slavkově je o další kilometr dál než puntík, který sem do mapy zadala, zbortilo nejen marné očekávání cíle, ale asi i naše přátelství.
Jako na zavolanou přijíždí Martin a svého jmenovce rozveselí svým samotným příjezdem. Fakt, že přijelo nějaké auto značí, že není životně důležité dojít pěšky až na vlak.
Myslím, že jsou z výletu všichni nadšení. Druhou noc spíme u Pulečka. Parta venku ve stanech, já s Martinem na dvaceticentimetrové matraci pohodlně v dodávce. Za zabouchnutými dveřmi ani nejsou slyšet jeleni v říji, kteří se nahlas ozývají z lesů. Když se ráno klubou přátelé ze spacáků, nevypadají zase tolik vyspale. Barča a obě Evči se těší do cíle. Kubovi už je líp, ale asi to prsknul na Špeldu a Marťas, ten kvůli puchýřům našlapuje, jakoby po cestě chodil bos.
Po snídani vyrážíme na poslední etapu – do Lokte. Slavkovský les tedy trasou z jihu zakončíme na pomyslném konci na jeho severní hranici. Jdeme nalehko, batohy se vezou. Martin a Martin sem pro nás přijedou autem. Tempo máme opravdu rychlé a za dvě hodinky už jsme pod hradem.
Užili jsme si to! Doufám :-D. Máte nějaký další tip na čundr, kam nikdo nechodí?
AHOJ, PĚKNA PŘÍRODA A OKOLÍ. NEPOSKYTNETE NĚJAKOU MAPU, RAD BYCH VYRAZIL. DĚKUJI
Ahoj, přidáno na konec článku 🙂