Taky se vám občas stane, že někam jedete a přemýšlíte nad tím, jak prostě pojedete pořád dál a dál? Že ráno nezastavíte před prací, ale projedete kolem bez ohlédnutí a budete pokračovat na konec města, za hranice, … na konec světa? My nad tím přemýšlíme s Martinem hodně často.
| Dopravní prostředek | auto, pěšky |
| Počet nocí | 1 |
| Cena na osobu | 1800 Kč |
Neděle
Jedno nedělní ráno jsme se probudili na chalupě na Kozelce a v plánu bylo jít do skal. Máťovi ovšem vůbec nebylo dobře po sobotní noci a tak jsme se začali balit, že jedeme jen někam péct buřty, třeba k Přeštický skále. Že si prostě uděláme úplně klidnej den. Zastavili jsme natankovat na benzínce a tam padnul dotaz – „když vezmu plnou, kam až dojedem?“ V autě jsme pak začali odhadovat místa, kam bychom opravdu do večera dojeli a najednou vidím, jak Martin píše do práce, že zítra nepřijde. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že tenhle dotaz začínáme fakt realizovat.
Takže jsme po cestě nabrali doma psy, chleba, šunku a stan a jelo se dál.
Bodensee
První zastávka u Bodamskýho jezera kolem čtvrtý odpoledne nám trošku narušila idylku. Spustil se slejvák a navíc jsme si uvědomili, že Němci mají v neděli všechno zavřený. Takže hurá. Prší a jsme bez jídla. Navíc po cestě od Bodensee už na nás začaly vykukovat vrcholky Alp a kdo by to byl řekl – byly pod sněhem :D. Naše promokavý hadry a kecky na běhání se na nás vesele usmívaly. Naštěstí se dalo něco k jídlu koupit na benzínce a tak jsem vyplácla dvě eura za litr a půl vody, načež jsme vzápětí našli o kus dál vedle benzínku s InterSparem a stejnou lahví vody za 0,39eur :-D.
Lichtenštejnsko – Malbun
Před hranicemi Lichtenštejnska si uvědomujeme, že vlastně Lichtenštejnci nejsou v EU a ani nevíme, jaká očkování a další náležitosti by měly mít ty dvě chlupatý obludy, co vezeme s sebou. Spolíháme na europas. Nicméně „četníka“ zajímá jen, jaký vezeme jídlo a jestli máme alkohol nebo tabák a taky za jakým účel tenhle mikro stát navštěvujeme, uslintaný psy v kufru vůbec neregistruje. Půl hodiny na to už jsme v půlce týhle zemičky a odbočujeme ke středisku Malbun. Z vrcholků se táhnou přes žlaby dolů pokrývky sněhu a všechno je najednou v mlze.
Vystoupáme od střediska po zelené ke konečný lanovky a v půl 8 stanujeme ve výšce 1850 m.n.m. na kousku trávy. Shora na nás kouká vrchol Silberhorn a mně nějak v těch teniskách není vůbec jasný, co tam děláme.
Pondělí
Ráno už víme, že tentokrát cíle prostě nedosáhneme. Už tak je pěkná dřina vyhrabat se přes sněhový a suťový pole nahoru do sedla a když vidíme šikmý stěny zavalený sněhem, rozhodneme se prostě vrchol Naafkopf nedobýt. Procházíme se v sedle pod Nospitz 2091 m.n.m., kocháme se výhledy na všechny strany a pak Martin přichází s nápadem dolů bobovat.
Po rozboru případných následků, utvrzení se, že spustit lavinu v květnu je nemožný, a že to na tom sněhu nějak půjde ubrzdit, sedáme na prdel a jedeme dolů :D.
A tady platí zlatý pravidlo, nejlepší zážitky jsou zadarmo.
Cestou k autu nás rozesmívají skupinky svišťů, kteří se právě probudili ze zimního spánku. Přicházíme přes středisko Malbun dolů na parkoviště.
Švýcarsko – Flüela Pass
Další část dne navštěvujeme Švýcarsko. Projíždíme soutěskou ve dvoutisících metrech nad mořem – Flüela Pass no a tak nějak pomalu to zase stáčíme domů.
Jedno je ale jasný. Povedl se nám zatím nejspontánnější výjezd za hranice, snad poprvý jsme nedošli, kam jsme chtěli a užili jsme si strašně moc smíchu. V pondělí večer už doma usínáme s úsměvem na rtech a radostí, že jsme se ještě jednou letos rozloučili se sněhem.
