Po plavbě trajektem z Korfu a dvouhodinovém přejezdu po dálnici se ocitáme v řeckém městě Kalpaki. Kalpaki je zasazené v zelených kopcích pohoří Pindos a pojí se s ním několik válečných momentů, kdy se území Řecka snažili obsadit Italové.
Spíme na vršku s památníkem, sochou vojáka a řeckou vlajkou, která celou noc cinká ocelovým lankem o svou žerď.
Řecko se s námi loučí nízkou inverzí v údolí.
Leskovik- termální prameny Sarantoporos
Na hranicích nás vítá další milý národ na cestě přes Balkán – Albánci. Hned za přejezdem hranice to stáčíme k řece Vjosa. Vylézá sluníčko a je teplo jako na konci léta. Jdeme se koupat!
Ještě předtím se nasnídáme v údolí s volně se pasoucími koni. Tyhle snídaně nám budou neskutečně chybět. Návrat domů se rychle blíží.
Autem už to dál nejde a tak přeskakujeme široký potok a pokračujeme do mělkého širokého říčního koryta. Vjosa je průzračně modrá řeka, která pramení na svahu hory Katáras v řeckém pohoří Pindos a ústí o 250 kilometrů dál v Jaderském moři.
Martin mi vypráví o nebezpečném tekutém písku, který mě může spolknout a pak sám do takového zapluje. Písek mu chce sežrat boty, boří se v něm po kolena a prosí mě o podání ruky. Pomáhám mu ven a směju se, vždyť říkal, že ho nemám sešlapávat a pak se do něj sám proboří. Od té doby si dávám pozor a snažím se do písečného bahna moc nešlapat.
Nacházíme první termální prameny známé pod názvem Sarantoporos (nebo Sarandoporo). Sirné lázně mají přes 30°C. Poslední dostupný pramen vyvěrá v jeskyni. Světlo se sem dostává skalním komínem a můžeme si díky němu prohlédnout krápníky tvořené sirnými krystaly.
Po koupačce se vracíme k autu a potkáváme pohraniční stráž se samopaly. Poznáváme je, jsou to ti, kteří kontrolovali naše doklady při vstupu do země. Jsou na běžné kontrole hraničního pásma.
Cesta podél jižní hranice Albánie
Od Leskoviku vede podél jižní hranice Albánie nová asfaltka přes horská sedla, vine se jehličnatými lesy a loukami až do Ersekë. Potom najíždíme na starší cestu plnou děr a podstatně musíme snížit rychlost. Od vesničky Qinan je to zase o něco lepší.
Krajina je jako dělaná pro projížďky na koních. Pozorujeme pastevce s kozami, krávami a ovcemi. Pole obdělávají traktoristé. Frenký spokojeně vyspává na zadních sedačkách. Pak už klesáme k Ohridskému jezeru.
Pogradec
Do albánského města Pogradec dojedeme s vidinou večeře u vody. Místo toho nacházíme odpadky, velké toulavé psi, děti hrající si s pyrotechnikou a vůbec se nám tady nechce zdržovat.
Na závěr dne přejíždíme do nedaleké Makedonie. Slunce zrovna zapadá s barví hladinu Ohridského jezera do purpurových odstínů. Pohoří Galičica brzy vrhne stín na břehy jezera a jako lusknutím je tma.
