Jak jsme se celý týden potýkali s řadou nástrah a nakonec stejně navštívili několik nádherných a nezapomenutelných míst.
5.-6.10. Dublin
7.10. Cork
8.10. Dingle
9.10. Limerick, Miltown Malbay
10.10. Cliff of Mohers, Doolin
11.10. Galway
12.10. Dublin
zdroj: mapy.cz
5.10.2016
Dublinské puby – irské štěstí
14:00
Běhám po baráku jako zmatenej a přemýšlím, co si vezmu na sedmidenní výlet do Irska do hodně omezenýho batohu -no jo, low-cost. Simča si opět dává na čas a podle telefonátu před pár minutami, je na tom dost podobně. Pořád přemýšlím, jestli se pro jistotu na cestu neposilním několika pivky.
19:00
Konečně jsme v letadle. Je tma a prší. Pořád mám pocit, že nemůžeme doletět v pořádku a mám hlavu plnou katastrofálních scénářů. Sedíme tu už 20 minut a lidi se pořád hrnou. Asi je to letadlo polyká a jen čekám, až přijde řada na nás.
Let absolvujeme v pořádku a kolem jedenácté v noci přijíždíme do hostelu. Cesta nebyla jednoduchá. Z letiště v Dublinu jsme šli značně polámaní z dvou a půl hodinového letu, v „sedmtřisedmičce“ vyklepané jako startka, asi půl hodiny k zastávce autobusu, který nás měl vyložit pár metrů od hostelu. Půl hodiny bloudíme a hledáme ulici, až potom se ptáme náhodného lehce připitého člověka, který nás doprovodí a posledních pár metrů navede. Začínáme mít pocit, že všechno klape jak má.
Přicházíme na pokoj, odhazuju jen nepotřebné věci a hurá do pubu. Opět hledáme a asi po dvaceti minutách přicházíme do irskýho rokáče. Dáme si dvě pivka a ve dvě ráno se vracíme neskutečně unavení na pokoj.
Ubytování: MEC Hostel, North Georges Street, Dublin 10 lůžkový pokoj 15Eur/os./noc
Cena potravin: pivo 7Eur, menu v Burger King 30Eur, snídaňové menu v Subway 10Eur, oběd v hospodě od 12Eur
6.10.2016
Ráno posnídáme a vyrážíme s mapkou v ruce po Dublinu. Večer jsem si vymyslel prochajdu na maják, tak taky jdem. Byl to geniální nápad, protože jen cesta tam měla asi 10km.
Cestou zpátky obcházíme pár památek a asi v půl páté končíme v nejvyhlášenější části města, kde je bar vedle baru. Skoro v každém hraje kapela, takže jsme jako v nebi. Dobré, ovšem poněkud drahé pivo, výborná muzika a spousta vysmátých lidí (taky černoši na záchodech).
Simči vsuvka:
V Dublinu, po náročné procházce děláme podle Martina Tour the pub. Hned v tom prvním sedí na toaletách černoška. Na umyvadlech má vyskládanou drogerii a prodává ji. Ptám se hned odkud je „From Africa, from Ghana“. Je černá jako bota až na růžové dlaně a konečky kudrnatých vlasů.
Projdeme si pár hospod a poměrně slušně upravení jdeme domů.
Mapa trasy po Dublinu zde.
7.10.2016
Ráno asi v 8 vstáváme a balíme se. Odcházíme z hostelu, dáváme si bagetu s kolou na celkem přiopilej žaludek a opět hledáme autobus, který nás má odvézt do Swords. Tam máme domluvené auto.
Jenže to bychom to nebyli my, aby se něco neposralo. Pán domluvené auto včera půjčil někomu jinému a po rozhovoru s jeho přítelkyní, která mu zjevně vysvětlila, že je úplnej ko…t, nám půjčuje jiné auto, které ovšem není pojištěné. Vyjíždíme. A … po pár kilometrech nás překvapivě zastavuje policie. Paní nám vysvětluje, že prostě dál jet nemůžeme a odveze nás na autobusovou zastávku. Asi myslela, že se vrátíme do Dublinu. Blbost. Píšeme cedulku „Cork“ a lajkujeme ostatní řidiče. Po pár minutách nám zastavuje starší pán a my nasedáme.
Je dost upovídaný a všechno zná. Odváží nás asi 60km směrem Cork a když vysedáme, přeje nám šťastnou cestu a dává nějaké rady. Vyndáváme naši cedulku a u nájezdu na dálnici stojíme další asi půl hodinu. Jede kolem nás černý mercedes a zastavuje. Běžíme k autu a tam sedí další milý pán ve středním věku, který nás odváží posledních 200km do Corku. Děkujeme za cestu a loučíme se.
Asi 2 hodiny procházíme město. Už je večer a my zapadáme do dalšího pubu, kde čekáme na Simči kamarádku Markétu a domlouváme se, co dělat dál. Zvažujeme varianty, jestli projet Irsko stopem, půjčit si auto anebo jet šíleně drahou veřejnou dopravou. Piju pivko a přemýšlím, co se asi ještě může posrat. Naštěstí jsou všichni milí a vstřícní, tak nám to hodně ulehčuje situaci. „Peace and love“.
V noci pak jdeme k Markét na kolej asi 8km rychlochůzí z baru, ukládáme se v obýváku na zem a za 5 vteřin jsme tuhý.
8.10.2016
Půjčit si v Irsku auto? Ano, ale až od 25 let.
Jsme nesmírně rádi za sprchu, teplou místnost a snídani. Kolem půl 10 odjíždíme busem do centra, kde chceme obejít nějaké půjčovny aut. Aby toho nebylo málo, tak kvůli nízkému věku by nám nikdo nepůjčil ani tříkolku, jak se dozvídáme v Hetz.
Pořád se nevzdáváme a kupujeme si na nádraží lístky do Tralee, odkud bychom se pak chtěli dostat do nejzápadnější části Irska, na Dingle. Sedíme na nádraží, pijeme kafe a čekáme na to, co se nám ještě stane.
Po dvouhodinové cestě vlakem se dostáváme do Tralee. Odtud dál stopujeme do Annascoul. Prvně nám zastavuje praštěná domorodkyně z města Camp a podruhé chlapík s pickupem, se kterým se třičtvrtě cesty bavím o autech a dohaduju se o kvalitě pickupů (navíc si nás oblíbil hned díky Simči nástupu do auta s pokřikem „Go!“ 😀 ). V Annascoul jsme si z auta rezervovali ubytko přes booking. Jsme na čtyřmístném pokoji ještě s jedním mladým Němcem, který cestuje sám a pěšky. Večer si procházíme nevelikou vesnici, kde nás každý zdraví a usmívají se. Pivko a jdeme do hajan.
Ubytování: Paddy´s Palace Dingle Peninsula, Main Street, Annascaul 4lůžkový pokoj 11Eur/os./noc
9.10.2016
Ovečky na Meelin Hill
Po včerejším dni spíme jako zařezaný a budík, který máme nastavený na pátou hodinu statečně vypínám a pokračuji v bezvědomí. Původně jsme si totiž chtěli přivstat a za svítání být na pohoří vzdáleném asi 3km, na hoře Meelin Hill. Vstáváme až v 8:00 a pomalu se škrábeme z postele. Cestu absolvujeme stejně a je to nádhera. Procházíme po hřebeni pokrytém vřesem a ovcemi a obdivujeme krásnou přírodu, kdy po levé ruce máme údolí s malými městečky a po pravé Dingle Bay.
Mapa trasy na Meelin Hill zde.
Po poledni se dostáváme zpět do Annascoul, kupujeme nějaké jídlo a pro Simču léky na rýmu. Po dlabanci se balíme. Píšeme cedulku „Tralee please“ a jdeme stopovat.
Po půl hodině nám zastavuje starší pán s malou Kiou a my zase jedeme. Auto je malinké, pán topí jako o života a jede jako kdyby vezl kufr plný vajec. Ovšem my jsme za to rádi. A jak! Na benzínce se od něj totiž dozvídáme, že má cestu do Dublinu a projíždí přes Limerick, kam potřebujeme. Dalších 70km se tedy vezeme s tímhle chlapíkem – matikářem z Dublinské univerzity :-). Z Limericku se chceme dostat až na Cliff of Mohers, nejznámějším útesům Irska na západním pobřeží. Pořád si říkám, jak můžeme mít tolik štěstí, ježdě když se dozvídáme to, že když tady 5 dní nepršelo, je vlastně zázrak.
Konečně jsme v Limericku. Procházíme staré centrum. Chvíli kecáme s Litevčanem, který po nás chtěl cigaretu a pokračujeme na vlak do Ennis.
Odjíždíme asi v 17:00 a cesta trvá hodinu. Vystupujeme skoro za soumraku a pěšky musíme dalších třičtvrtě hodiny. Když jsme na konci města, vyndaváme ceduli Milltown Malbay a stopujeme. Vzhledem k tomu, že už je tma jako v ranci, se nedivííme, že nikdo nechce zastavit. Pomalu se smiřujeme s tím, že budeme muset do města vzdáleného asi 30km pěšky. Během chůze zkoušíme stopovat a po nějaké půl hodině se nad námi slituje starší pár, který nás přibližuje alespoň o 10km. Tam jejich cesta končí a my vesele kráčíme dál. Za další hodinu a půl a několika ušlých kilometrech na úzké tmavé silnici v lese, nám zastavuje mladá holčina, která nás odváží až před náš Hostel. V autě jí vyprávíme naši cestu se všemi zážitky a na to nám odpovídá „Oh my God, so crazy!“ Ubytováváme se, dáme si pivko v místní nálevně a tradá do hajan.
Ubytování: Central Hostel, Main Street, Miltown Malbay 4lůžkový pokoj 18Eur/os./noc
10.10.2016
Útesy, které berou dech
Ráno se vydáváme nalehko mrknout na oceán, který je údajně vzdálený 10-15minut pěšky. Radila nám to holčina ze včerejšího stopu, ale jestli chodí stejně rychle jako jezdí, tak se nedivím. Nicméně k oceánu jsme nedošli a vrátili jsme se na pokoj. Balíme se, v kuchyni si vaříme dvě polévky z pytlíku a pokračujeme v cestě.
Opět na konci města stopujeme a po několika minutách nám zastavuje chlapík ve středním věku, který nás veze na Lahinch, kam jel surfovat.
Vybíráme z bankomatu peníze a stopujeme dál. Opět máme štěstí, zastavuje nám pán s maminkou, který nás veze až k útesům Cliff of Mohers. S otevřenou půsou jdeme po útesech vysokých až 215 metrů nad mořem, které vedou 8km do dalšího městečka Doolin.
Tam máme rezervaci v hostelu. Jíme vynikající polévku, Simča si dává Tee o páté a v klidu a unavení z celého dne na nohou si jdeme lehnout.
Ubytování: Aille River Hostel, Doolin, 2 lůžkový pokoj 18 Eur/os./noc
Cena potravin: domácí polévka 4 Eur, oběd od 18 Eur
11.10.2016
Galway, muzeum a další živá muzika
Ráno snídáme, balíme a vyrážíme na silnici směr Galway. Ostatně takto probíhalo každé ráno :-D. Počasí nám už tolik nepřeje, ale na smrt to ještě není. Ochladilo se a fouká. Po 15ti minutách nám zastavuje nejhustější 80ti letá babička v obřím karavanu. Veze nás 3km na křižovatku, odkud jdeme po svých asi kilometr a stopujeme si postarší pár v dodávce. Ti nás vezou dalších 70km do města Galway. Cesta utekla neskutečně rychle a ještě jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí o okolních památkách, o jeskyni a podzemních chodbách na Burren Way. Vystupujeme ve městě u pumpy a jdeme do centra. Tam si dáváme pizzu a hledáme náš hostel. Dva dny po sobě máme dvoulůžkový pokoj, takže bájo. Nemusíme sebou po městě tahat zbytečně velkej a těžkej foťák a další věci. Hlavně ten foťák. Večer se procházíme po Galway, navštěvujeme místní historické muzeum a zaplouváme do hospody na poslední štaci v Irsku i s živou muzikou.
Tuhle atmosféru nejde nemilovat.
Dáme si pár pivek a jdeme do hajan, protože ráno brzo vstáváme.
Ubytování: The Abbeygate, Mary Street, Galway dvoulůžkový pokoj 22 Eur/os./noc
12.10.2016
Vstáváme podle budíku, pro jistotu o půl hoďky dýl, balíme poslední věci a jdeme na vlak.
Simči vsuvka:
Konečně vidíme déšť. Sedíme ve vlaku z Galway po sedmidenním putování pěšky, stopem, vlakem, … A už zase svítí slunce. Myslím, že to nikdo nepochopí. Lidé, které jsme cestou potkali tvrdí, že to je rarita, že opravdu týden nepršelo. Vlak je plný lidí. Vedle mě programátor vytváří blog. Vedle Martina si nějaký právník nahrává údaje do diktafonu. Babička přes uličku vypadá, že do tohoto století zatím nezapadla. Nechápe ani štosy papírů ani desítky zapnutých laptopů, ale tisíce ovcí na pláních kolem ji už za ta léta nepřekvapují.
Bylo to něco jiného než na jiných dovolených. Pokud nám každá cesta otevře oči alespoň o tolik jako tahle, asi jednou změníme svět.
Po dvouhodinové cestě za nechutných 75Eur za dvě osoby jsme zase v Dublinu. Nakupujeme poslední suvenýry a mastíme na letiště. Nastupujeme opět do polorozpadlý sedmtřisedmy a modlíme se ke všem svatým. Domů se nám vůbec nechce a tak přemýšlíme o prodloužení pobytu, ale stejně by nás jednou to loučení neminulo.