Albánie – dodávkou do neznáma balkánských hor 7/2021

Několik věcí jsem v životě ještě nezažila, dokud jsem nejela do Albánie.

Spontánní odjezd a výčet defektů na dodávce

Doma, 7:30 (pátek)

Balím. Konečně po týdnu plném plánování si balím bágly. Ještě před 2 dny jsme měli v 9 lidech odjíždět do rakouského Heiligenblutu a šplhat výš než do 3000m, ale počasí nám pokazilo plány. Celá skupina se rozpadla a zůstalo pevné jádro. Já, Martin, Vláďa, Kuba a Reinhold. A nás 5 dnes odjíždí do Albánie. Musíme se otestovat na Covid, nakoupit, všechno přeskládat a jedeme.

Jihočeský kraj, 16:32

Překračujeme hranice kraje.

U Vládi doma, 19:27

Sedíme u Vláďovo rodičů, ujeli jsme prvních 80km. Čekáme na automechanika, který nám vymění hadičku na naftu. Má ale pár hodin zpoždění. Podle Vládi je to hlavní závada „našeho“ starého Mercedesu.

Mezi další závady, o kterých se nám Vláďa přímo nezmínil (pozn. převážnou většinu objevujeme až na cestě), patří: nefunkční stahování okýnek, vůz pouze topí, rádio se při každém výmolu vypne, zadní šoupací dveře umí otevřít jen Martin, v půlce cesty přestane fungovat 12W nabíječka, nejde otáčkoměr, klimatizace, zadní stěrače, ostřikovače ani ruční brzda.

20:17

Hadička je zapojená, my jsme v klidu, okýnka nevadí, budeme si pouštět studený vzduch z ventilátoru a vzadu otevřeme vyklápěcí okýnka. Projíždíme nádhernou krajinou jižních Čech, stěrače stírají, nafta neteče, úsměvy jsou připravené. Jedeme!

Úmorných 26 hodin v autě

Hraniční přechod Maďarsko / Srbsko, 5:16 (sobota)

Noc proběhla nad očekávání dobře. S Máťou jsme se vzadu vyspali a zhruba 100 km od hranic se Srbskem nás budí Kuba. Budeme se střídat. Kluci jdou spát a my jsme vyjeli. Rozednívá se a brzy před sebou spatříme nekonečnou kolonu. Zatočíme rychle na benzínu pro kafe a tak kus kolony předběhneme. Pak jsme ale v pěkným štrůdlu. Funkci zipu nikdo nechápe a my netušíme co přijde dál. Martina zajímá, kam ti všichni hnědý Němci jedou. Pouštíme si poslední písničky z YT neb nám za chvíli zmizí pásmo neomezenýho evropskýho internetu a do toho se ze všech stran ozývá troubení. Okýnka nejdou stáhnout a nám začíná být teplo.

• 

9:20

Celník na srbské straně nám oštempluje pasy, usměje se a po 4 hodinách úmornýho čekání, který bylo úplně o ničem, vyrážíme na dálnici. Jsme v Srbsku! Žádný Covid nikdo neřeší, ale nebýt té české mediální masáže o tom, jak je teď složité cestovat, bychom tady stáli asi ještě mnohem dýl.

12:30

Projíždíme Srbskem k hranicím s Černou Horou. Jsme 400 km od cíle, kterým je kemp v Prokletých horách v Albánii. Nejdřív jsme se z hraničního přechodu dostali na dálnici, pak jsme sjeli v Novim Sadu. Město mi připomnělo moji rodnou Žilinu před 22 lety, když jsme s mámou chodili na bulvár a pak čekaly na starý hranatý trolejbus s taškou plnou ovoce a zeleniny z trhu. Přesně jako tady ty lidi, co si míří na zastávku.

Projeli jsme nad Dunajem a krásným údolím národního paku a pak je najednou země zase placatá. Někde daleko před námi jsou v mracích schované hory. A tam teď míříme. Martin po ranní směně řízení našeho autobusu předal volant zpátky Vláďovi, zahrál pár písní na kytaru a teď právě usnul. My s klukama počítáme stánky a valníky s melouny u silnice a bavíme se tím, jaké další vetešnictví ještě z auta uvidíme.

Hraniční přechod Srbsko / Černá Hora, 17:45

Projeli jsme nádhernými údolími s políčky, kaňony, vápencovými skalami a právě přijíždíme k hraničnímu přechodu do Černé Hory. Žádné čekání, žádná kontrola kvůli Covidu, objedeme toulavého psa a svištíme dál.

Hraniční přechod Černá Hora / Albánie 21:06

Přijíždíme ke starým kulatým dřevěným závorám. Vyjde celník, vezme si pasy a techničák a o pár minut později vyjíždíme serpentinami do sedla. Horskou silničkou se vyšplháme na rozcestí v městečku Lepushë a pak kolmo dolů do kempu. Kemp je vidět už z dálky, je dokola osvícený žárovičkami. Zaparkujeme, majitel (kluk v našem věku) mluví anglicky a navíc jde platit eurem! Takže jsme nadšení (pozn. eurem lze platit v celé Albánii, vůbec jsme neměli potřebu směňovat na albánské leky, vezli jsme jen eura a platební karty). Platíme za všechno na jednu noc 22 eur a jdeme brzy spát.

• 

Prokleté hory, Talijanka 2057 m.n.m.

Lepushë, 7:45 (neděle)

Nádherně vyspinkaní vylézáme s Máťou ze stanu a kluci z auta. Vaříme bramboračku a připravujeme si baťůžky na celodenní trek do hor. Čeká na nás pohoří Prokletije na hranicích Černé Hory a Albánie a vrchol Talijanka.

10:00

O něco později v kopcích nás vítá místní bača, ptá se kam jdeme, s úsměvem si nás prohlíží. Na sobě má skoro až slavnostní kalhoty a košili, vedle něj jde kravka.

Vylezeme z lesíku a žasneme nad tou scenérií, otevírají se před námi veliká vápencová skaliska a zelené planiny s tekoucím potůčkem, který se klikatí přes tu nádheru až k nám.

• 

Ze sedla pod Talijankou máme už výhled na skalní vrcholy pokryté sněhem s úžasnými liniemi možných nových horolezeckých cest (pozn. když jedete na výlet s horolezci, tak nové cesty jsou naprosto všude i na tom nejmenším šutru). Od Talijanky k vodopádům potkáváme několik turistů, Albánce, Černohorce, Čechy a Němce. S našimi se zastavíme na kus řeči. Po vrstevnici se dostaneme do dalšího sedla a pak kolem odpočívajících kravek přes rozkvetlou louku sejdeme do našeho kempu v Lepushë.

• 

Dáme si sprchu a pak nám na stůl přinesou hostinu – kozí maso, sýr, brambory, zeleninu a domácí pečivo se špenátem a buchtičky. Majitel nám vypráví, jak byl na výletě v západní Evropě, divil se, že v Česku běžně nejíme kozu a ovci jen výjimečně a že on když mu dojde maso a sýr tak se domluví s těmi bači z hor a oni mu to porazí a přinesou čerstvé.

18:15

Už si to štrádujeme serpentinami nad kaňonem řeky do Skadaru. Vyjedeme klikatou silnicí na vyhlídku, dáme si kafe, vyfotíme poslední panoramata hor a nás 4 u Reinholda a dolů. (Pozn. na vyhlídce jsme zastavili čistě náhodou, ale v cestopisech o Albánii je zmíněná právě kvůli silnici s nekonečně mnoha zatáčkami).

• 

• 

Přejezd ze severu na jih

20:57

Projíždíme centrem města Shkoder. Luxusní 4* hotely a nablýskané výlohy s hodinkami střídají přeplněné popelnice, odpadky na krajnicích, kozy okusující trávu z hrobů na hřbitově a toulaví psi. Pak se ozve z repráku popěvek, který svolává muslimy do mešit. Na silnici si lidi dělají, co chtějí, tu projede kolo, pak nás předjede auto zprava, najednou do vozovky vstoupí chodec nebo objíždíme auto, které najednou zastaví, protože řidič si chce pokecat s někým, kdo jde po chodníku. Reinhold místo chlazení topí a jelikož nejdou ta okýnka, Kuba občas nastevře za jízdy dveře a vyvětrá. Za městem kupujeme melouna a Martin najde závadu v topení – vypadlé relé, které zasune zpět a autobus konečně začíná chladit i když ne moc.

Do Dürresu přijíždíme už za tmy s vidinou spaní na pláži za městem. Místo toho se kodrcáme silnicí děravou jako cedník, objedeme požár popelnice, kde už zasahujou hasiči a dorazíme k vojenskému prostoru a pláži, která je uvnitř nějakého resortu za vysokým betonovým plotem. Martin už se vzteká, co jsem to vymyslela za blbost, je 11 večer a jde hned spát. Odmítá i pozvánku do torza stanu jako ochrany před komáry a ulehá vedle pod celtu. I kluci za chvíli lezou z auta a staví si stan. Celou noc nás budí štěkot psů.

Durrës, 5:15 (pondělí)

Až když se rozední, nemám strach se podívat, co kolem nás krouží za smečku. Vykouknu ze stanu a pes u silnice rázem zmlkne a plíživým krokem se ke mně plazí špinavá fena (hodně vzdáleně připomínající retrívra). Doplazí se ke mně, zamává ocasem, lehne si na bok a láskyplně mi podává packu. Konečně je ticho a můžeme ještě chvíli spát.

8:40

Pryč z Durrësu, města rozvířeného prachu, města, které je spíš velkým smetištěm. I to moře, na které jsme se těšili, nás tady odpuzuje. Napojíme se na dálnici a míříme na jih.

• 

Vlöre, 12:10

Je úděsný vedro. V autě je jak v sauně, viditelně z nás teče pot, odkapává z rukou a břicha na sedačky. Zastavujeme kousek za Vlöre a pospícháme do moře. Jsou trochu vlny a moře je úplně průzračný. Nádhera. Umyju se od soli nad tureckým WC v baru u pláže a pokračujeme.

Cesta se začíná zvedat do kopců. Dnes navíc máme štěstí na výběr restaurace, přinesou nám jehněčí alá škvarky bez přílohy. Kuba má asi nejhorší kus a je naštvaný, že to nejde jíst. Všichni jsme trochu naštvaný, že je nám vedro, v autě je vedro a jídlo nešlo jíst. Za dalšími kopci začínáme sjíždět, na silnici potkáváme stádo koní a o něco později hledáme cestu do Gjipe. Nejdřív dojedeme omylem ke skládce, pak parkoviště trefíme.

Nálada v autě se trochu střídá, jsme zpruzelý z dlouhý cesty a k moři je to ještě pěšky necelé 2 km v pořádný výhni. Netušíme, jak to tam bude vypadat a co si máme vzít s sebou a tak jdeme nalehko.

Gjipe, pláž na konci kaňonu, kde chcete vypnout čas

Gjipe, 8:40 (úterý)

Vzbouzíme se v kempu na pláži Gjipe. Včera jsme stihli krásně zrelaxovat, ubytovat se, odnaštvat se na sebe a na horko a vymyslet plán na dnešek. Ráno vyrážíme lézt přímo na bílé útesy u pláže než na ně bude pražit slunce. Vybíráme 3 asi desetimetrové cesty hned z kraje. Potkáváme další 2 skupinky českých horolezců a za chvíli jsme pro celou pláž pěkná atrakce.

• 

14:30

Po lezení jsme vyrazili okouknout vícedýlky v kaňonu za kempem, kam půjdeme odpoledne a teď čekáme na několik chodů mořského menu. Popíjíme místní červený víno a lepší dovču jsme si prostě nemohli přát. Vláďa s Kubou jdou po jídle už lézt a my s Martinem si chceme dát ještě sklenku a jít si zaplavat do toho krásnýho průzračnýho moře. Odpoledne se připojujeme ke klukům.

18:45

Máme s Máťou slezenou nějakou kratší 6a a pak 30 metrovou 6b+ Fels Theatre. A máme dost! Vláďa s Kubou vylezli ještě o 2-3 cesty víc, ale já už nemám ani fyzičku ani sílu. Lezeme tady s oběma skupinkami Čechů, které jsme potkali ráno. Předáváme si rady z cest. Mladší rodinka byla na treku na západě Thethu a setkali se horách nad 2000 m se sněhem a starší pár zase projížděl z Řecka a neměli štěstí na pláže na jihu. Na jedné je skoro sežrali komáři a na druhé byla hlava na hlavě a vysoké rádoby luxusní hotely. Takže my zatím máme štěstí.

• 

Po lezení se nacpeme chobotnicí a jdeme se vykoupat a konečně i vysprchovat do sladký vody a slezeme se všichni v baru u vína. V kempu v Gjipe mají rádi zvířata, 3 psi, nespočet koťat, husy a kohout se tady všichni procházejí na volno. Když jdu ze sprchy, zhulený číšník drží vlkošedou fenku kolem krku a něco jí láskyplně vypráví. Vztah Albánců ke psům je zvláštní. Psi jsou špinaví, toulají se, ale nevypadají hladově ani, že by jim někdo ubližoval. Ti, co si najdou kemp plný zhulených barmanů mají mnohem větší štěstí než ti ve městech – tam kvůli turistům není jejich pohyb žádoucí a jsou vyháněni. Nebýt turistů, asi by tady přirozeně žili jako třeba u nás kočky na malých vesnicích.

Gjipe, 7:00 (středa)

Pořád v Gjipe. Dnes ale naposledy. Ráno vyrážíme k moři, na snídani a do skal. Do sektoru Ahorn. Potkáváme dvě horolezkyně z Polska, lezou naši včerejší cestu, smekám, jak ladně.

My začínáme cestou Dolomiten 6a, kluci si ji všichni vytáhnou. Já lezu na druhým, ale jsem úplně nadšená, po delší době cesta, která je nádherně technická a leze se snadno a plynule. Mám radost.

18:30

Míříme do pohoří Korabi. Z jihu jedeme stejnou cestou až po Durrës. Míjíme opuštěné benzínky, domy s vodojemy na střeše, bunkry, lidi jdoucí pěšky po dálnici, odpadky, nablýskané hotely, barevné slunečníky, rozestavěné opuštěné domy až pak do vozovky vstoupí malý pes a někdo ho srazí tak, že bolestí kvičí. Zatlačím slzy. Nikdo nic neudělá, v tom provozu ho nejspíš brzy přejede někdo další. Jsem z toho smutná.

Na nájezdu na dálnici jsou retardéry. A1 následně krouží kolem NP Lüre-Mali i Dejes. Silnice před městem Reps vypadá jakoby vedla malým Grand Canyonem. Rudé svahy pokrývají borovicové lesy a pod námi protéká řeka Fan. Míříme na hranice s Kosovem a ve městě Kukës se stočíme jižně k Makedonii.

• 

Výstup na Velký Koráb 2764 m.n.m.

Velký Koráb je nejvyšší hora Albánie i Makedonie zároveň. Tyčí se na hranicích těchto dvou zemí a odděluje je spolu s celým pohořím Korabi. Na trek se vychází z vesničky Radomirë, která je vysoko v horách a je zatím jediným místem v Albánii, ze kterého se dá naplánovat start výletu na tento vrchol. Na českých mapách neuvidíte nic, než jedinou turisticky značenou cestu, která měří 9,5 km. Ve skutečnosti ale již existuje několik okruhů, jenže ty najedete až reálně v horách. Nehledě na to, že všechno značení je červenobílé a jaksi už v terénu nepoznáte, kam vás vlastně cesta dovede. Všechno se ale pro turisty velice rychle přizpůsobuje, dnes už do Radomirë dorazíte po nové asfaltce a dokonce je tady hospoda a malé zázemí s možností odparkovat i obytňák. Tedy zatím, dokud je tady lidí málo.

• 

Radomirë (čtvrtek)

My přijíždíme do Radomirë už za tmy, zaparkujeme kousek od hospody a uvaříme si po dlouhé štrece večeři. Kousek od nás svítí mešita, hučí potok a jsou nádherně vidět hvězdy.

Ráno se vydáváme na výšlap a už u rozcestníku potkáme španělského průvodce s čtyřčlennou skupinkou, kteří jdou po červené nahoru. Slepě se přidáváme za ně, přebrodíme párkrát potok až nám zmizí z dohledu. O něco později zjišťujeme, že tahle červená nevede na Velký Koráb, ale míří od řeky příliš doleva, asi na jiné vrcholy. Jsme ve výšce 1800 metrů a kdybychom se chtěli vracet, museli bychom zhruba 400 výškových sestoupat k prvnímu rozcestníku. Zdá se nám to jako hloupost, když jde přece po vrstevnici dojít k řece a napojit se na hlavní červenou. Sejdeme na louku, protáhneme se údolíčkem a po nevýrazné pěšince dojdeme na hranu skály. Pod námi je několika set metrová holá skalní stěna, která nejde ani z jedné strany sestoupit. Místo, které vypadalo jako sedlo předělující dvě údolí není sedlo jako takové. Stoupáme vzhůru na neznámý vrchol a za chvíli vidíme Velký Koráb. Odsud se dá poměrně dobře zorientovat a umíme i odhadnout, jak se na původně plánovanou cestu napojit. Místy se stále objevuje pěšinka v trávě, pak obejdeme stádo krav a cesta vede stále dolů. Martin chce jít naopak nahoru a sejít z opačné strany, ale kluci ho celkem snadno přesvědčí, že vyšlapaná cesta přece musí vést k salaši, kterou jsme zahlídli dole u řeky.

• 

Jdeme tedy další kilometr nebo dva od kravek dolů, když se ozve nějaké chrochtnutí z křoví 30 metrů od nás. Najednou všichni zkoprní. Já jsem vzadu poslední, vyndat pepřák, mlčet, stát, schoulit se k zemi? Z křoví vybíhá medvědice a za ní dvě medvíďata. A do háje! Ani se nepohneme, nedýcháme. Medvědice zhodnotí situaci a mizí na druhou stranu úbočí, malí chlupáči hned za ní. Tak a teď rychle dolů z druhé strany, kudy to chtěl vzít Martin. Za chvíli už scházíme u potoka po nějaké opět značené trase, která v mapě není. Po tomhle zážitku jsme opravdu vděční, když nacházíme hlavní turistický průtah na vrchol.

A teď už teda doopravdy stoupáme na Velký Koráb. Potkáváme skupinku Španělů, kteří už se vrací z výletu (jejich trasa opravdu vedla okruhem na Koráb), hned po nich jde rodinka Čechů. Nahoře se jich prý sešlo najednou asi 30. No ještě že jsme měli co dělat s medvědy, teď tady bude vršek jen pro nás. Jde se ještě poměrně dlouho, překonáváme velké převýšení na krátkém úseku. Ze sedla prvně spatříme Makedonii a pak už jen po náhorní plošině vzhůru.

• 

Stoupáme po kobercích žlutých, bílých a fialových kytiček. Sbírám meduňku do čaje.

Na vrchol dojdeme všichni společně. Pár vrcholových fotek, večeře, postavit stan a teď už si jen užít západ a pak východ slunce.

• 

• 

Velký Koráb, (pátek)

Máme budíka na pátou, abychom stihli východ slunce. Vstávám plná energie a beru zrcadlovku. Za makedonskými vrcholky hor se tlačí nahoru žlutočervené pruhy, uprostřed postupně sílí až začne vykukovat rudá hlavička slunce. Kulička se postupně vymaní ze zajetí horizontu a proklouzne na modrou oblohu, Svými paprsky rázem osvítí celé skalní obecenstvo. Kluci už zase spí a já se přesunu na karimatku ven. Nechám si hřát do tváře, až zase usnu.

• 

Vzbouzí mě Martin, který vaří snídani. O něco později už kráčíme dolů. Sestup dává zabrat kolenům a když vidím, kde jsme včera bloudili a potkali medvědici s mláďaty, zdá se mi to až neuvěřitelný.

Je zase děsný horko, do Radomirë docházíme po pár hodinách úplně zpocený. Dáme si sprchu z hadice a pak se přesuneme o hospodu níž na jídlo. Za chvilku pro mě přijde ven paní, jestli bych je nešla dovnitř vyfotit. Všichni mě zdraví a smějí se do foťáku. Malá dívčina vpravo u stolu mi chce asi něco říct, co se naučila anglicky, ale stydí se.

Dojemné momenty v Radomirë

Na stůl nám přinesou tradiční albánskou hostinu. Ovčí a kozí sýr, bramborový koláč, hranolky, zeleninu a mísu jogurtu. Kolem projede na koni kluk, jede do hor pro seno. Po cestě přejde pastevecký pes. Naproti soused sousedovi podává pytel plný čerstvého sýra. U hospody zastaví dodávka se zeleninou a ovocem, melouny se váží rovnou na ulici, řidič je vysmátý, dostává zaplaceno a odjíždí. Zatímco jíme, plyne kolem nás ten jejich život. V potoce se cachtají děti, kluk na koni se vrací z hor.

Rodinka, kterou jsem fotila, právě odjíždí a přijdou mě obejmout a potřást klukům rukama. „Thank you, for the photo.“ Říká mi holčička, která se styděla a culí se. Jsem dojatá. Rozdáme jim plzeňské pivo v plechovkách, které sebou vezeme. Jeden z barmanů je muslim, tak říká, že si pivo nevezme, ale dá ho svému šéfovi. Jsou tak nadšeni, že nám donesou kávu na účet podniku a talíř plný nádherných dozrálých třešní.

Loučíme se jako se starými známými. Jsem ze všech těch lidí v rozpacích. Žijí vysoko v horách. Obchody i školy mají daleko na to, aby tam docházeli pěšky. Nejbližší civilizací je město Kukës vzdálené desítky kilometrů. Přesto žijí v komunitě tady a naprosto všichni vypadají šťastně. V restauraci jsou povětšinou oblečeni svátečně, každého turistu zdraví jako starého známého a nic mu nenutí, nenabízí, snaží se dorozumívat anglicky a mě jako holku berou úplně v pohodě jako jiného turistu. Bačové mají svoje salaše, ale přes léto jsou v horách venku, turistům zamávají nebo se zeptají na sušenku a trochu vody. Jeden nám vesele prošacoval batohy a snědl dvě müsli tyčinky. Jiný bača zase vezl na koni z hor malinké jehně a usmíval se, jakoby vezl ten největší poklad světa.

• 

Stačili dva dny v Radomirë a pohoří Korabi a Albánie nám přirostla k srdci.

Loučíme se, jedeme dolů, koupeme se v proudu vody chrlící se přes zídku na silnici. Překonáme serpentiny a přes Kukës najedeme na dálnici do Kosova.

Cesta domů

V Kosovu žádný problém, žádné fronty na dálnici, opět žádný Covid. Kosovo je celé takové zaprášené a prosvištíme ho celkem rychle.

Brzy jsme na hranicích se Srbskem. Je evidentní, že jedeme z Albánie a Kosovo byl jen tranzit, opět žádný problém. Počítáme s Martinem závady na Reinholdovi a máme jich už deset (pozn. výčet v úvodu článku). Ta cesta domů bude fuška, dál pokračujeme v pocení se. Auto hlučí, posádka mlčí, stmívá se a v dálce jsou vidět blesky. Začíná pršet a musíme zavřít i vyklápěcí okýnka.

Hraniční přechod Srbsko / Maďarsko, (sobota)

Probouzím se ráno na hranicích Srbska a Maďarska. Točí se mi hlava, bolí mě ve spáncích a chce se mi zvracet. Dalších 24 hodin mám střídavý návaly horka a zimy. Reinhold mi uhnal úžeh. V hlavě se mi opakují všechny ty zážitky.

Doma

Jsme doma, Martin všechno vynosí nahoru a nechá mě odpočívat. Jsem vděčná a za chvíli usínám na gauči.