Naše parta opět nezklamala. „Poletíte za dva týdny do Gruzie?“ Zněla moje otázka předposlední den v říjnu. Tři dny na to jsme uspořádali setkání u nás v hospodě a ještě téhož večera jsme koupili letenky pro sedm lidí.
Sleduju počasí. Je už po sezóně a zatím to vypadá, že nám polovinu výletu proprší, možná i prosněží.
Třináctého listopadu ráno v Praze na Zličíně zjišťujeme, že se předpověď změnila k našemu prospěchu. Nejspíš nás to v horách nezasype sněhem, jásáme.
Na letišti proběhne běžná kontrola covidového cestování. Tedy kontrola certifikátu o plném očkování, příjezdového formuláře a standartně pasu. S vystavenou letenkou projdeme skenerem, který ověří naše obličeje s obličeji na dokladu, což je jediný moment oficiálně povoleného sundání respirátoru.
Do letadla vlezeme v 9 ráno a po třech hodinách letu, ale až v 15 odpoledne z něj vstoupíme. Gruzie je totiž v časovém pásmu +4 hodiny, ale od roku 2017 nemá letní čas, takže v zimě jen +3 hodiny. Hlavně se do toho nezamotat. Smutné je, že víme, že jsme zabili celý den.
První návštěva Kutaisi
Na letišti si nás vybere jeden z desítky taxikářů, prý se nás 7 i s ním vejde do jeho 6 místného vozu. Jdeme to prověřit. Po degustační pauze jeho domácího vína se naskládáme do Mazdy a frčíme do centra Kutaisi, kde máme ubytování.
Krátce si prohlédneme centrum a zaplujeme do první pěkné hospůdky. To byla hostina! Servírka postupně nosila na stůl Chačapuri, Charčo, Ostri a Šašliky. Zapíjeli jsme to gruzínským pivem a vínem a strašně jsme se přejedli, za 40 lari na osobu, tj. 240 Kč. Potom jsme prošli na bílou lávku, kde jsme v baru potkali psa Cyrila. Tedy prvního psa, kterého jsem pojmenovala. Hráli jsme si na mostě a on nás doprovodil až domů.
Ráno svítá nad katedrálou Bagrati, vidíme ji z terasy našeho penzionu. Bagrati se vyjímá nad celým Kutaisi, protože je položená na kopci nad řekou Rioni. Jdeme do pekárny. Koupíme si něco strašně sladkého a nechávám dýško, čímž paní za pultem dost rozhodím. V 10 už mi volají z půjčovny, že máme za plotem připravenou Toyotu Land Cruiser.
Cesta z Kutaisi do Mestie autem
Co říct o přejezdu z Kutaisi do Mestie? Je to dlouhá cesta a jsem ráda, že jsme jeli vlastním autem a mohli dělat zastávky. Silnice je v dobrém stavu. Z Kutaisi jsme si nejprve vyjeli na prohlídku kaňonu Martvili, kde nás opět vítali psi. Potom jsme pokračovali do Tsalendjikha, kde jsme prošli tržiště a dali jsme si placky s fazolemi a se zelím. Některým psům jsme část svačiny rozdali. Kačka přišla od stánku s tím, že nějaké auto přejelo štěně ležící u krajnice. Jsem ráda, že jsem u toho nebyla, podobný zážitek už mám z Albánie a je to na mě příliš silný kafe.
Míříme dál do hor. Občas zahlédneme krávy nebo psa. Jen ten Kavkaz se přibližuje nějak pomalu. Je to na celý den. Do penzionu přijíždíme před sedmou večer a majitelka nám ještě rychle připravuje večeři. Je moc milá.
Mestia, město ve stínu Kavkazu
Ráno nám zvoní budík v půl 8, když je za okny ještě tma. Mně se spalo tak božsky. Válíme se v duchnách a oddalujeme odchod na snídani. Idylku kazí jen bublání v žaludku. Poznáváme první gruzínské střevní potíže. Střídavé odcházení na záchod a hledání černého uhlí je následek luštěninových směsí, které jíme na každém kroku.
K snídani máme na výběr na švédském stole zeleninu, sýr, salám připomínající náš gothaj, vajíčko, chleba, rýži, pohanku a hranolky, nebo sladkou buchtu. Zajímavá kombinace.
Mestia je městečko v údolí vysokých hor, ráno je tedy všude dole stín a taky pěkná zima. Chodníky jsou namrzlé a my jsme teple oblečeni a vyrážíme na výlet do hor. Trasa na Koruldi Lakes pod horu Ushbu vede hned od začátku do prudkého kopce. Svršky jdou dolů. Rázem máme všechny batohy plné přebytečného oblečení a funíme. Sluníčko krásně hřeje. Na to, že je půlka listopadu je to až neuvěřitelná náhoda, že jsme vychytali tady v horách takhle skvělý počasí. Serpentiny míří vzhůru k rozhledně, kde se nám otevře pohled na jižní a severní Ushbu a další vrcholy Velkého Kavkazu. Jsme tady! V pohoří Kavkaz rozprostírajícím se mezi Černým a Kaspickým mořem.
O chvíli později k nám dojde padesátiletý Litevčan. Mluví ukrajinsky, takže se nějak dorozumíme. Doprovází ho fenka husky, která se k němu přidala dole ve městě. Je zrzavobílá, stejně jako krajina pod Ushbou, takže dokonale splívá s okolím. Hledá myšky v suché trávě, pak se rozhlídne, kde má svého nového pána a pospíchá zasněženou cestou za ním.
Stále svítí sluníčko. Už nemá takovou sílu, aby nám bylo příliš horko, přitom ale dostatek na to, aby nám lehce spálilo nos. Stoupáme ke Koruldi Lakes. Na zamrzlé hladině se třpytí sněhové vločky, které spadly a znehybněly ve svém původním vzhledu.
Výš už leží sníh a nemáme dost času, abychom pokračovali dál do hor. Vracíme se tedy stejnou cestou dolů.
Na ubytování nám hostitelka připraví bramborovou kaši, mísu čočky a růžičkové kapusty, čevabčiči, řepu posypanou koprem a koriandrem, zakysanou smetanu, salsu, sýr a opečený lilek. Zapíjíme to pivem a vínem a do večera u krbu posloucháme písničky.
Noc je zase krásná, spí se nám tady opravdu dobře. Svítá těsně před osmou a venku je mlha.
Po snídani jedeme objevit Chalaadi glacier – ledovec v údolí řeky Tviberi. Přejdeme děravou lávku, která se houpe na ocelových lanech a borovicovým lesem projdeme do kamenité pustiny. Na samém konci rokle vytéká z ledovce průzračně modrá řeka. Jdeme se podívat do ledové jeskyně, ale moc bezpečné to není. Nad hlavou nám padají kameny a Martin si při přeskoku na břeh namočí nohy až po kolena ve vodě.
Po poledni se vracíme do Mestie na oběd. Fotím si jídelák, protože konečně vidíme u gruzínských pokrmů i obrázky. Vyhlášené khinkali – knedlíčky s mletým masem nás však vůbec nenadchnou a tak si je necháváme zabalit. Ještě že jsme si objednali další pokrmy na ochutnávku včetně výborné polévky a kobduri – masového koláče.
Přejedení stoupáme Land Cruiserem serpentinou do sedla Ughviri. Je to část cesty do Ushguli, která ale celá měří z Mestie 43km a kvůli jejímu stavu bychom ji jeli minimálně 2 hodiny. Taky by už mohla být zapadaná sněhem, protože vede v rokli nad řekou a křižuje dvoutisícová sedla. Naším cílem je pouze prohlídka městečka Tsvirmi, které je právě za prvním sedlem.
Hned na úvod nás přivítá prasnice se selátkama, která se pasou u kostela archanděla. Je tady nádherná vyhlídka do údolí a na protější kopce. Jdeme okruhem bahnitými uličkami, kde postávají stádečka krav a prasat. Sluníčko stále hřeje, ale už pomalu zapadá za mohutné vrcholy zasněženého pohoří. Přidá se k nám vyhublý pes, který nás doprovází celou vesnicí. Pojmenovávám si ho podle názvu vesnice – Tsvirmi a je to jeden z těch psů, který mi pak nedá ještě dlouho spát. Procházíme kolem strážných věží a v některých uličkách je tolik bahna a hlubokých louží, že lezeme skoro po plotě nebo po plechovém žlabu s vodou. Tady zažíváme opravdovou Gruzii. Tsvirmi není turistickým místem, ale místem, kde je vidět prostý život v drsných podmínkách na úbočí jižního svahu hory Zuruldi. Pes Tsvirmi dostane u auta masové khinkali. Snažíme se s ním neloučit, ale on ještě kus cesty běží za autem. Je mi to moc líto. Ještě večer píšu do gruzínské organizace pro pomoc psům bez domova a snažím se získat nějaké informace. Zpráva je bohužel bez odpovědi a tak budu muset pátrat až po návratu domů. ( Po návratu jsem nakonec založila vlastní projekt na pomoc gruzínským psům https://dogeast.webnode.cz/ . )
Na večeři míříme do města, ale skoro všechno je teď mimo sezónu zavřené. Nacházíme příjemnou hospůdku, kde ochutnáme další typická gruzínská jídla, kluci potom degustujou cha chu a slušně upraveni se vracíme v pozdních hodinách na ubytování. Martina si najde naprosto kouzelné štěně s očima jako hrášky. Mazlí se v jeho náruči na schodech hospody. Opět zamačkáváme slzu, když ho musíme od nás nakonec vyhnat. Vláďa s Alešem si stopnou na cestu policejní auto, mávají na nás z okýnka a oni i policajti se smějou, je to sranda.
Podél Černého moře
Ráno se loučíme s hostitelkou, je skvělá. Přeje nám šťastnou cestu a ať se příště zase ubytujeme u ní. Míříme k moři. Krajina cestou se mění. Mizí zasněžené vrcholy hor, skály a za chvíli i řeka. Jedeme po rovině, příroda kolem měst je vyprahlá. Gruzínci mají prosté domy postavené uprostřed zahrady, často mají dřevěné terasy a malý sad, kde nejčastěji pěstují kaki, občas jablka nebo mandarinky. Po krajnicích chodí hubené krávy a prasata, sem tam někde proběhne pes.
Ve městě Poti hledáme vstup do národního parku Kolkheti. Místo toho nacházíme tržnici s kořením, s obnošeným oblečením a vší možnou veteší. Taky tady vidíme spoustu dalších vychrtlých psů. Koupíme si oběd a pokračujeme kolem jezera Paliastomi, koukáme, jestli někde nebude odbočka nebo turistické centrum. To jediné, co zahlédneme je zavřené, takže jedeme dál.
Zastavíme v Ureki, kde by měla být pláž s černým léčivým pískem. To je ale další omyl. Písek možná léčivý je, ale v Ureki to spíš vypadá jako ve městě duchů. Vysoké opuštěné hotely, uličky zející prázdnotou, pláž kde není ani noha, jen 2 psi, co se k nám přidají. Plán, že se tady ubytujeme se naráz bortí a vymýšlíme rychle alternativu.
Najedeme na rychlostku do Batumi a za chvíli už z dálky vidíme ruské kolo, mrakodrapy a absurdní věže.
Batumi, kontrast socialistického režimu a rádoby moderního světa
Ubytujeme se kousek od centra Batumi. Pokoj má skvělý výhled z balkonu, vidíme do vnitrobloku, kde se na šňůrách suší prádlo. Vidíme kontrast starých třípatrových bytovek, vysokých komunistických paneláků a moderních mrakodrapů včetně osvětlených věží. Při večerní procházce městem se zaposloucháme do tančící fontány i do šumění vln Černého moře. Nejlepší je ale na tom všem návštěva multikulturního rokáče s ochutnávkou všemožného piva – Mary’s Pub Batumi, který je přímo naproti našeho hotýlku.
Další den snídáme v batumském přístavu. Opět ve společnosti dvou toulavých psů. Chceme navštívit ještě nějakou pláž a tak odevzdáme klíče od ubytování a jedeme do Sarpi u hranic s Tureckem, která je na seznamu top pláží v Gruzii. Shrnula bych to tak, že Gruzie nemá žádné pěkné pláže, takže tahle opravdu může být jedna z nejhezčích.
Přes Batumi se dnes vydáme na cestu malým Kavkazem do Borjomi.
Na úvod zastavíme u vodopádu Makhuntseti a hurá dál po klikaté stezce nad roklinou.
Cesta v horách z Batumi do Borjomi
Jestli rádi točíte volantem, vlastníte offroad a nebojíte se hlubokých děr a srázů, vyrazte! Máte čas celý den? O to líp. Spusťte navigaci a časem příjezdu se vůbec neřiďte.
Jedeme, nadskakujeme, pak končí asfalt a naše tempo je pomalejší a pomalejší. Krátce na to se cesta mění ve staveniště plné bahna. Musíme vyjet do sedla Goderdzi ve výšce 2025 m. Tady už leží sníh. Malé domky s plechovými střechami vypadají, jako bychom přijeli do Norska. Nad Malým Kavkazem zapadá slunce, v sedle se kocháme výhledem a sněhem umýváme čelní sklo od bláta. 100 kilometrový úsek jedeme 4,5 hodiny. Asfalt potkáváme až u vesnice Adigeni a do Borjomi prijíždíme za úplné tmy.
Borjom-Kharagauli národní park
Ubytujeme se v penzionu kousek od centra. Bydlí v něm hostitelka se svým synem, který umí výborně anglicky. Paní navíc pozdě do noci peče, abychom měli na snídani čerstvý chleba a ovocnou buchtu. Na ubytování jsme měli zatím vždy velké štěstí a můžu potvrdit, že Gruzínci jsou velmi pohostinný a vděčný národ.
Ráno se rozdělíme. Jedna parta jede obdivovat Green Monastery a my stoupáme na Cross Mountain – skalní vyhlídku nad Borjomi. Jsme rádi, že chvíli nesedíme v autě a že se projdeme na čerstvém vzduchu. Je tady krásně. V národním parku Borjom-Kharagauli je několik možností na vícedenní trek a nabízejí se zde romantické výhledy na Malý Kavkaz.
Návrat do Kutaisi
Cestou zpět do Kutaisi zažívám další psí příběhy. Na krajnici rozdám hubeným štěňatům chleba od snídaně a doleju vodu do uřízlé petky, kterou už sem dal někdo před námi. Bohužel poslední dny nemůžu najít město, kde by měli v supermarketu granule. Napadlo mě to pozdě a příště bych vyzvedla hned v Kutaisi krmivo a snažila se pomoct víc. Mám na sebe trochu vztek a taky mě mrzí, že nad tím všichni mhouří oči. Já vím, možná jim ten jejich bídný život prodloužím jen o jeden den, možná to ale pro ně bude ten nejlepší den v životě, protože se o ně někdo zajímal a pohladil je. Mám pocit bezmoci. V jednom městečku, kde necháváme umýt auto se opět dělíme o svačinu se psy. Zbytek míchaných vajíček donesu spícímu pejskovi u silnice, radostí se může zbláznit a vrtí ocasem, ale není dost silný na to, aby se za mnou potom rozběhl. Vracím se kolem autodílen. Všechno tady připomíná sběrné dvory. Druhá strana ulice je zase posetá fastfoody. Hraju si s černým štěnětem, nejspíš vzdáleným křížencem knírače.
Odpoledne navštívíme skalní klášter Motsameta a čajovou plantáž v Gumati. Je to obojí moc pěkné a zajímavé. Pokud budete chtít prohlídku plantáže i s výkladem, je nutné přijet v 10 hodin dopoledne.
Penzion máme stejný jako první den v Kutaisi. I na večeři jdeme na jistotu do nejlepší restaurace, kterou jsme v Gruzii objevili – Cafe Nirvana.
Ráno ve 4 odjíždíme na letiště. Jde o pěkné moderní letiště. Letecké společnosti zbytečně upozorňují, že je nutné mít vytištěnou letenku, všichni se v pohodě odbavíme i s tou v mobilu. O něco později už letíme nad mraky a vychází slunce. Bude nám vycházet dlouho, protože překročíme 4 časová pásma nazpátek a v Praze přistaneme opět za svítání.
Ukázala si nám dost, milá Gruzie. V některých chvílích až moc. Hory byly úchvatnější, lidé pohostinnější, služby levnější, život prostší a zvířata hladovější než jsme si předtím uměli představit.
Co vidět v Kutaisi a okolí
Katedrála Bagrati
Bílý most
Tržiště v centru Kutaisi
Fontána Colchis
Klášter Motsameta
Klášter Gelati
Čajová plantáž Gumati
Kaňon Martvili
Co vidět v Mestii
Koruldi Lakes
Výhled na horu Ushba
Chaladii Glacier
Tsvirmi
Strážné věže v Mestii
Náměstí v Mestii
Shdugra vodopády v Mazeri
Co vidět podél Černého moře
Kolkheti národní park (jezero Paliastomi)
Ureki (pláž s léčivým černým pískem)
Sarpi (pláž u tureckých hranic)
Co vidět v Batumi
Batumi Tower Ferris Wheel
Alphabet Tower
Zpívající fontána
Socha Ali and Nino
Ruské kolo
Zoo park Nuri Lake
Co vidět v Borjomi
Vyhlídka na město z Gogia Fortress
Skalní město Vardzia
Green Monastery
Borzhomi Park
Vícedenní trek – Shepherd’s trail (vrchol Lomismta)
Vícedenní trek – Panorama trail
Kde se v Gruzii ubytovat
Kutaisi – Guesthouse Litoros
Mestia – Nino Ratiani’s Guesthouse
Batumi – Hotel Cattaleya
Borjomi – Pirosmani15
Co v Gruzii ochutnat aneb gruzínské speciality
- Khachapuri – zapečený sýr případně i vajíčko nebo brambory v chlebu
- Kharcho – kuřecí nebo hovězí maso v rajčatové omáčce s vlašskými ořechy, koriandrem a jinými bylinami
- Satsvi – kuřecí maso v omáčce s vlašskými ořechy
- Shkmeruli – kuřecí maso v česnekové omáčce
- Ostri – telecí maso v pálivé rajčatové omáčce
- Ajabsandala – směs zeleniny v omáčce s bylinkami (lilek, rajče, paprika, brambory)
- Svan Kubdari – placka plněná hovězím mletým masem
- Lobiani – placka plněná směsí z černých fazolí
- Tashmijabi – bramborová kaše se sýrem
- Khinkali – kroucený knedlíček plněný například mletým masem, sýrem, houbami nebo bramborem
- Čurčchela – vlašské ořechy navlečené na provázku zalité v hroznové šťávě