Už jste si někdy doma sbalili batoh a bez jakéhokoliv dopravního prostředku prostě rovnou vyrazili na čundr? My jsme chtěli projít Křivoklátsko, tak jsme si tam došli rovnou ze dveří. A bylo to skvělý!
0 – 18 km Kaznějov – Bujesily
V prvním úseku z Kaznějova vyjdeme po modré lesem nad Oboru. Je horko a těšíme se dolů ke Střele. O něco později už se koupeme pod mostem a obědváme. Další krásná vyhlídková část nás vítá na louce nad Dolním Hradištěm.
V Dolním Hradišti je hospoda. Jde se k ní po silnici, nikde žádný stín. Už z dálky na nás vlaje dosud nesklizená Májka. V párty stanu je narváno. Slet důchodců, snad ne soukromá party. Hned se k nám rozbíhá pán v zelené košili. ,,Že vy jdete z Kaznějova? Viděl jsem vás jak jdete kolem školy. To je úžasný. Kudy jste sem došli?” S radostí odpovídáme na jeho otázku, jsme nadšeni, že nás oslovil a váží si toho, že jsme přišli pěšky. Lehnu si do trávy pod ořešák, dám napít psům a už tu je zpátky Martin z hospody. Podává mi pivo. Ani se nestihneme nadechnout a začne veselka. Na vesnickou dechovku hned vyběhnou na parket důchodci s ledvinkami a vyzvou milované babičky k tanci. Jaká nádhera k podívání. Jak se všichni ti staří lidé mají rádi. A pak začnou hrát Na Pankráci, o něco líp než jsme si zpívali v kopci nad Střelou s Martinem. Ve svém mladistvém věku budíme tak velký zájem, že si za chvíli prisedaji různí lidé, dokonce starosta, který nás zve v srpnu na cestovatelský festival. Pozvání přijímáme, dál se ale už nezdržujeme, protože nás čeká cesta do Liblína.
Nádherná trasa v korytě řeky Střely vede po zelené turistické značce. Místo, kde se Střela vlévá do Berounky není přes hustý porost kopřiv vidět. Příchod do Liblína označuje zvýšená koncentrace chatek podél řeky, jinak je tady ale stejný klid a ticho jako na předchozí etapě. Vykoupeme se v řece pod mostem a jdeme si do hospůdky zahrát karty.
Na večer se přesouváme na louku před Bujesily, kde si usteleme pod vzrostlým kaštanem.
18 – 33 km Bujesily – Hradiště
Probouzíme se pod kaštanem a před námi je další horký letní den.
Cestou k rozcestníku U Rakolusk přecházíme v lese po mostku hlubokou strouhu. Pokračujeme úzkou pěšinou ve stráni až dojdeme na Prachárnu. Tady zakempíme na pivo a čočkovku a pak se cachtáme v řece. Před sebou máme vražedný Lejskův hřeben. V tom horku ho doslova vyfuníme pomalým krokem nahoru.
Cesta se dál stáčí vyhlídkovou trasou za Chlumem kolem obory Hamouz a postupně nás dovede do Zvíkovce.
Po parným odpoledni si dopřejeme ještě jednu koupačku v kempu “Pod Mostem”. Sedneme si tady u piva a o chvíli později se spustí letní déšť. Pozorujeme, jak kapky dopadají na hladinu Berounky a klábosíme u toho s vodákem, který nás zve na sjezd Střely na konci září, kdy se vypouští Žlutická přehrada.
Směrem na Hradiště vede silnice. Pokračujeme vzhůru od řeky, abychom našli místo na spaní. Za protější kopce zrovna zapadlo slunce a nebe se barví do červena. Předemnou Martin a oba naši psi rozrážejí jetelové pole, ze kterého sem tam vyletí bělásek. Červená barva z nebe pomalu ustupuje a místo toho vytváří temně modrý tón. Když hrajeme ve spacáku karty, nahoře už září dorůstající Měsíc.
32 – 50 km Hradiště – Roztoky
U snídaně se bavíme pozorováním zajíců v jeteli pod námi. Projdeme Hradištěm plným starých krásných chalup a vyjdeme na silnici vedoucí na Čilou. Na létě miluju, jak všechno zraje. Za celý výlet strčím do pusy nespočet rybízu a malin. A tyhle vesnice a okraje silnic jsou jich plné.
Cestou do Čilé sbíráme taky z pangejtu odpadky. Každý z nás by měl, ať se nám tady po Česku stále dobře chodí.
Do Skryjí dojdeme okolo jedenácté. Začíná být zase pořádné vedro, takže siestu na návsi pod stromem neodmítneme. Navíc je tady otevřený kiosek u Babu. Ve dvanáct nám připadá, že už je na čase jít. Sice se zvedneme, ale je tak horko, že ani další hospodu na cestě nejde odmítnout. Zásoby dokupujeme v Potravinách na Faře. S nadějí, že už konečně vyrážíme na trasu, nás hned za mostem pod Skryjemi vítá další kemp, který ani není na mapě. Zatímco Martin si u piva vychutnává historky nějakého komunistického emigranta, já se se psy koupu v řece – jak jinak než pod mostem.
Vyrážíme docela pozdě odpoledne a to nás čeká zdlouhavý přesun kolem Týřovických skal. Dlouhý je taky výstup na Křiniště a cesta do Nezabudic. Motivuje nás, že si tam dáme něco dobrého k večeři. Omyl. Když se tam konečně dobelháme, hospoda je zavřená a my ani nemáme dost vody na vaření. Na konci vesnice oslovíme pána za plotem, který nám velmi ochotně běží do chalupy naplnit dvě lahve vody a s dodatkem: ,,tady máte do té vody ještě čerstvou mátu,” na nás udělá opravdu dojem.
Cíl je jasný, musíme vystoupat na vyhlídku nad Nezabudické skály. A taky že už to tam dojdeme, i když s vypětím sil. Stojí to za to. Nahoře je opravdu parádní výhled. Chvíli se kocháme, pak je vyhlídku už na čase opustit. Uvaříme večeři a všichni tři moji kluci padnou za vlast. Já pak ještě hodinu píšu, poslouchám šum lesa, kroky zvířátek a dechovku, kterou sem z Roztoků nese říční údolí. Za chvíli začne kapat. V rychlosti stavím bivak z celty, sice za tmy mi to jde dost nešikovně ale slouží. Navíc jsem u toho nikoho nevzbudila. Déšť se pak ještě opakuje nad ránem což vzbudí Martina a je dojatý, že přístřešek je už postaven.
50 – 59 km Roztoky – Zbečno
Každé ráno nás Majk divoce vítá v novém dni, poskakuje nám po hlavě a vydává u toho nejpodivnější zvuky. Dnes je ale trochu klidnější a to se nám nezdá. Koukám mu na tlapky a vidím na každé malý puchýř. Oba psy už máme v předdůchodovém věku, ale jestli si to některý z nich hodně bere, tak právě Majk. Po snídani mu na tlapky lepím polštářky na puchýře a tejpou je omotávám kolem tlapky. Dnešek máme odpočinkový, takže to snad vydrží.
Kemp v Roztocích “Mezi mosty” nás moc neosloví a tak jídlo doplníme v nedalekých potravinách. Pokračujeme na Křivoklát, kde se to hemží turisty a já se těším, až budeme někde pryč zase sami.
Cesta do Zbečna vede smíšeným lesem ve svahu nad Berounkou. Množství turistů řídne. Před kempem Riviera se objevuje pár nově upravených chat s balkóny nad řekou a mě to tady připomíná nějakou riviéru u moře. Za chvíli jsme v kempu, úžasná obsluha, dobré pivo, slunce hřeje a my jsme dnes i přes malý počet kilometrů nad míru spokojeni. Na večer za námi přijíždí kamarádi, kteří se vrací z Moravy, dáme si společně večeři a zase se rozloučíme. My pak s Martinem stavíme bivak a jdeme brzy spát.
59 – 69 km Zbečno – Žloukovice
,,Proč nesete toho pejska?” Ptá se paní, kterou potkáváme v kopci před Valentovo mlýnem. Její hlas zní starostlivě, kolem očí má vrásky a tvář jí lemují šedivé dlouhé vlasy.
,,Vadí mu ten asfalt, dělají se mu z toho puchýře,” odpovídám.
,,A odkud jdete, že si takhle ublížil?”
,,Z Kaznějova, od Plzně.”
,,Cože? Pěšky? No to už jsem dlouho neviděla,” přeměří si nás pohledem. ,,Tak pojďte kousek semnou. Já jdu dolů do hospody zaplatit dluh ze včera.”
Doprovázíme paní a celou cestu si povídáme. Dnes ráno za námi přijel vlakem kamarád Mates a tak usedáme do hospody v hojném počtu.
,,Povězte mi, co jste za znamení, mě tady mají za takovou čarodějku.” Pokračuje paní zvesela a za chvíli se dozvídáme i to, co jsme vědět nechtěli.
O hodinu později pořád prší. Sedíme ve stejné hospodě a klukům už se motá jazyk. Paní čarodějka pořád povídá a povídá. Začíná nám docházet, proč její snacha brečí, když přijede na návštěvu a proč ji sousedé nemají moc rádi. Paní Marie pořad mluví a všechno výborně analyzuje. Jakmile začne zjišťovat, zda je pán od vedlejšího stolu ještě k mání, raději začínáme balit, rozloučíme se a vyrážíme.
Před Žloukovicemi vede pěšina ve skále, kterou je nutno překonat. Potom už jen přejít železniční most a jsme v obci. Stále prší a my se po dohodě rozhodneme výlet ukončit. Ne nadarmo jsme se snažili, aby tahle trasa neměla striktně určený cíl, ať můžeme skončit kdekoliv a v jakýkoliv čas bez napsaného plánu. A kdyby si ji chtěl někdo projít dál, krásně by se končilo třeba v Berouně. My jsme si ve Žloukovicích chytli domů vlak.
