Víkend začíná v pátek večer společným setkáním v Trutnově na nádraží. Je to vlastně setkání naslepo, sedm holek z různých koutů Česka se rozhodlo díky sociálním sítím spojit a jít společně na čundr. Pro většinu z nás je to nové a já poprvé organizuju nějaký přechod pro skupinu úplně cizích lidí. Bez předchozích informací doufám, že každá z nás zná svoje limity a podle zaslaných instrukcí to všichni zvážili.
Jedno auto necháváme v Trutnově a poskládáme se do dvou dalších. Za sebou vyrážíme do Horní Malé Úpy. Hned po zaparkování zamíříme do Restaurace Lesní zátiší. Sedm holek pohromadě budí dojem, pár minut po našem příchodu nám na stole přistane šampáňo. Sbližujeme se a zjišťujeme, jak jsme si krásně padly do noty od prvního okamžiku. Je veselo.
Za svitu měsíce odcházíme k Boudě pod Klepým (podle map jde o Přístřešek NS Jelení). Jsme tu za chvilku, utáboříme se a jde se do hajan. V noci nás budí čelovky mířící na východ slunce na Sněžku, což je jediná nevýhoda tohoto tábořiště.
Ráno přejdeme přes Soví sedlo k chatě Jelenka. Psi pobíhají okolo, odhazujeme teplé svršky a vydáváme se vzhůru do kopce přes Svorovou horu (1411 m) až na Sněžku (1603 m).
Z Obřího sedla pokračujeme po červené na polské straně hřebene. Kocháme se výhledem na jezera pod námi, na Maly a Wielki Staw. Při krátké přestávce na Poledních kamenech kontrolujeme počasí. Po třetí hodině má začít pršet a my máme jen hodinu na to, dojít na Špindlerovku. A tak radši vyrážíme. Právě včas, sedneme si, objednáme si a začne to.
Liják je tak velký, že se voda nevejde do okapů. A tak to jde třikrát za sebou. Vítr, burácení, déšť a chvíli na to zářící žluté světlo vzadu nad lesy. A znova.
Pak vyjdeme do kopce na Petrovku. Je krásný vlažný vzduch, ale chytne nás to ještě jednou. Schováváme se pod přístřeškem u Petrovky a po dešti vyrážíme podruhé. Sluneční paprsky jsou ty tam a padne kolem nás mléčně bílá mlha.
S pocitem napínavého dobrodružství míříme k přístřešku pod Smělcem. Ano, krásný nový dřevěný přístřešek, bouda do tvaru A uprostřed lesů v mlze, ticho a klid. Tak o něm cestou sníme, ale… je plný. A tak nám ty noční zloději příbytku, trempíci, kterých je tolik, že bychom se jim nevešli ani jako pes k nohám, popřejí dobrou noc a vyšlou nás na Martinovku.
Otrávené přesunem, unavené a po tmě. 7 holek a 3 psi, kdo by nás nechal spát venku v podmáčeném lese se strašákem další bouřky nad hlavou? Ano, právě ten „milý“ pán z Martinovky.
„Ne, máme plno.“ Odpoví bručoun v poloprázdné restauraci.
Žadoním: „Vyspíme se klidně na zemi, na chodbě, venku pod střechou.“
„Ne, máme plno, jděte níž na Brádlerovy boudy.“
Je tma jako v pytli, šlapeme omylem do louží a pak se před námi konečně objeví chata. Oáza pro zbloudilé cestovatelky, které přichází z mlhy. „Klidně spěte tam u oveček, můžeme vám tam i rozdělat oheň. Opravdu vám nebude zima?“ A tak jsme našli příbytek.
Ráno je nádherné. Po nočním dešti se zvědavými zraky kudrnatých společnic pijeme kafe na naší soukromé terase.
Ráno vyrážíme zpátky kolem Martinovky směrem na Labskou boudu. Psi jsou nadšení z plných tůněk vody po včerejším dešti, lítají do nich a zase ven. Sbíráme cestou obří borůvky a smějeme se nad včerejšími zážitky.
Po tom, co prodiskutujeme názory na devítipatrovou železobetonovou stavbu, která nahradila původní hotel Labská bouda se přesuneme po červené na Pančavský vodopád. Kousek odsud je taky Pramen Labe, na ten ale nemáme čas. U Pančavského vodopádu uděláme pár fotek, nenadchne mě to ale tak, jak jsem čekala. Pokračujeme přes Harrachovy kameny na Dvoračky.
Na Dvoračkách se parádně naobědváme v restauraci Štumpovka. Ani se nám nechce dolů z hor, ale ve čtvrt na pět nám jede vlak do Trutnova. Sejdeme do Horní Rokytnice a pak po zelené přes louku s krásnými výhledy. Kolem dřevěných horských chalup se dostaneme do Dolní Rokytnice. Nohy už nás bolí a těšíme se do vlaku.
Na železniční stanici Rokytnice nad Jizerou už nás čeká oddych! Ale přeci jen radši ještě překontrolujeme odjezdy. A jé je! Nejede to odsud ale z Jablonce nad Jizerou, to jsou skoro 2km a my na to máme jen něco přes dvacet minut. Běžíme! Běžíme po pražcích železnice, běžíme po asfaltu, přes silnici a zase po pražcích. Jsme sehraný, zvládneme to!
A zvládli. Sedíme ve vlaku, smějeme se v jednom kole a jsme už hrozně unavený. Byla to paráda, dobrodružství, nová přátelství a spousta nových zkušeností.
Už jen zbývá vrátit se pro auta do Horní Malé Úpy, kde jsme je nechali. Nahoře v horách je najednou děsná zima a tak už se těšíme domů. Rozdělíme se správně do aut a vyrážíme každá svým směrem už skoro za tmy domů. Brzy na viděnou!
